NAILS - Every Bridge Burning
Rezavá a drásavá sedmnáctiminutovka, která v tempu polevuje až u poslední skladby. V čem ale nesleví je hutnost, talk a brutalita, která je pro NAILS signifikantní. Po všech směrech povedené navázání na minulou desku.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Jakkoliv nelze řadit doom-metal k výrazně progresivním žánrům, i v takto úzce vymezené škatulce zůstává dostatek prostoru pro svébytnost a specifické detaily, jejichž souhra tvoří mnohdy velmi zajímavé celky. SHAPE OF DESPAIR sice v tomto smyslu nepatří mezi ty, jejichž tvorba působí jako blesk z čistého nebe, přesto je vidět, že od debutního alba „Shades Of…“ se dokázali vypracovat k vlastnímu jednoduše rozpoznatelnému výrazu, který navíc nezavání laciným epigonstvím. Dalo by se říci, že reprezentují současný doom-metalový "střední proud" bez výrazných odboček k extrémněji pojatým polohám. Mimo jiné se SHAPE OF DESPAIR mohou pyšnit zajímavou členskou základnou, z níž jako nejznámější vystupuje Pasi Koskinen (ex-AMORPHIS), ale pozadu nezůstává ani angažmá ostatních členů čítající např. FINTROLL, AJATTARA, MIST AND THE MORNING DEW, RAVEN.
Finové přirozeně pracují se všemi tradičními atributy žánru, ať už je to téměř mantrická repetice motivů plynoucí téměř pohřebním krokem, letargická monotónnost nebo charakteristický murmur Pasiho Koskinena k nepoznání od čistého projevu v AMORPHIS. Nechybí „andělský“ dívčí hlas, jakožto drobný záblesk světla v téměř hmatatelné temnotě. Tím však přímočará podřízenost žánrovým mantinelům pozbývá na důležitosti. Téměř schematické postupy přizpůsobují svému naturelu a do srdce se zlehka vkrádá subtilní a introspektivně orientovaný pocit bolesti a smutku, který nerve a nedrásá, ale pozvolna vás jeho letargičnost potápí pod hladinu každodenní šedi a vykresluje barevné kontury emocí. Tam, kde např. ESOTERIC vyplňují těsný prostor řezavou disonancí a bortícími se zvukovými plochami, nastupuje u SHAPE OF DESPAIR plačtivá melodika zahalená do uhlazeného zvukového hávu. Každá ze šestice skladeb pracuje s výrazným ústředním melodickým motivem, kterému se ve většině případů nedostává přílišných obměn a v okamžicích, kde pomalu odplouvá pocit meditativnosti, se může dostavit dojem vkrádající se prázdnoty. To se týká zejména několika příliš dlouhých a podlé mého názoru rušivých, archaicky znějících syntetizátorových pasáží, jejichž ševelení a jemný cinkavý zvuk kdesi v dáli je sice zpočátku zábavný, opakovaně však působí jako vata. Ani po vícenásobném poslechu se nemohu zbavit pocitu nevýraznosti prolínajícího se některými skladbami. Samostatně pojímané melodické motivy a celky působí velmi příjemně a několikrát dokonce navozují onen zvláštní pocit vzrušení a mrazení v zádech, což je zejména případ „Illusion’s Play“ nebo výborné „Curse Life“, která se mi z celého alba jeví jako nejpovedenější. Mnohdy však chybí intenzita, živelnost emocí exemplárně nejlépe podaná právě ve zmíněné "Curse Life". Zamrzí i fakt, že poměrně zajímavě využité housle povětšinou zanikají v celkové syntéze jednotlivých nástrojů.
Ačkoliv je „Illusion’s Play“ dobře odvedenou prací a nabízí pěkné momenty, přesto i nadále zůstává spíše standardem v dobrém slova smyslu, který v tomto případě nemá potřebné ambice překročit stín poznaného a nabídnout alespoň krátký pohled na nové horizonty.
Příjemně rozvláčná nahrávka s výraznými melodickými celky, která ačkoliv nevyráží dech, patří tomu lepšímu a zajímavějšímu, co doom-metalový žánr nabízí.
7 / 10
Jarmo Salomaa
- kytara, syntetizátory
Tomi Ullgren
- kytara
Nathalie Koskinen
- zpěv
Samu Ruotsalainen
- bicí
Pasi Koskinen
- zpěv
Sami Uusitalo
- baskytara
Toni Reahalme
- housle
1. Sleep Mirrored
2. Still-Motion
3. Entwined In Misery
4. Curse Life
5. Fragile Emptiness
6. Illusion's Play
Return to the Void (2022)
Monotony Fields (2015)
Illusion's Play (2004)
Angels Of Distress (2001)
Shades Of... (2000)
skladba Still-motion je ako z ineho sveta, je to nieco nadherne a pre mna jedna z najlepsich veci co som kedy pocul. ta by bola za 10..ostatne skladby na albume vo mne uz take pocity nevyvolavaju..tak 8,5
Rezavá a drásavá sedmnáctiminutovka, která v tempu polevuje až u poslední skladby. V čem ale nesleví je hutnost, talk a brutalita, která je pro NAILS signifikantní. Po všech směrech povedené navázání na minulou desku.
Další alternativa pro příznivce BORKNAGAR je tato parta z Rocky Mountain. Sice nic převratného, ale jízda je to patřičně ostrá i melodická, plná hezkých momentů a přesvědčivé instrumentace. I střídání growlingu a čistého vokálu je namixováno s přehledem.
Páni muzikanti, hoďte tam něco svižného a veselého, kytary ať závodí s klávesami. Dobré, to je ono. Trochu kýčovité jak ti Taliáni STAMINA. A kdo je ten starý pěvec v novém čepci? Ale, nebyl on u ROYAL HUNT? Dobře jste to skloubili, radost poslechnout.
V pátek nás čeká masivní exploze v podobě novinky německých kanonýrů, to se cítím oprávněn tvrdit už na základě luxusního čtyřpísňového EP, které obsahuje ten nejlepší melodický black / death s hnilobným pachem obinadel a lidského masa. Fans do haptáku!
A jsou zpět. Po dekádě odmlky. Opět rozjuchaní, lehce infantilní, ale hlavně maximálně kreativní a hraví. Deska, u které se prostě nejde nepohupovat do rytmu. Je v tom nezbedná nakažlivost.
Řecký instrumentální postrock, jenž koketuje s blackgazem, ambientem i cinematickou hudbou, který se nebojí ani klávesových ploch a piana. Fascinující vizuál skvěle odráží znepokojivost a melancholičnost jejich hudby.
Další španělský příspěvek do už nyní bohaté nadílky výborných doom metalových nahrávek letošního roku. „Espectres“ je klasický, dřevní a čistý doom, přesto stále velmi emotivní a prodchnutý krásně ponurou atmosférou.